Sexuální násilí na dětech
Kdo bude vítěz letos?
NOMINUJTE - stránky v kategoriích:
Nejlepší:
Tablo
- Školní
časopis na webu -
Školní webové
stránky -
Třídní
stránky -
Profesorské
stránky
Sexuální násilí na dětech
Ladislav Kašpar
Lidské dítě se rodí do života poměrně chudě vybaveno vrozenými vzorci chování, o to více je vrozeně schopno adaptovat se na podmínky, v nichž od narození žije a učit se všemu, co pro svůj život potřebuje. Lidská schopnost adaptace a učení je proti jiným živočišným druhům nesmírná. Přirozeným rámcem pro toto učení je rodina a to, čemu se dítě naučí je v podstatě určováno působením rodiny. Rodina uspokojuje biologické potřeby dítěte, poskytuje však také uspokojení jeho základních psychických potřeb, především potřebu bezpečí a trvalého citového vztahu. Rodina rovněž poskytuje základní výkladové vzorce pro poznávání světa a působí na vytváření představy dítěte o sobě samém – na jeho sebepojetí a sebehodnocení. Tím se rodina stává podstatným činitelem i při utváření osobnosti dítěte – ovšem tím i vzniku případných odchylek a deformací. Procesem v němž toto základní působení rodiny probíhá, je socializace dítěte. Socializací označujeme přetváření a vývoj člověka, respektive rozvoj jeho osobnosti působením sociálních vlivů i vlastních činností dítěte, kterými na tyto vlivy reaguje, vyrovnává se s nimi, mění je a zvládá. Dítě je na své rodiče ve všem odkázáno. Proto je kvalita i kvantita rodinné péče o dítě rozhodujícím činitelem v jeho vývoji i při utváření jeho osobnosti. Vidíme ovšem, že se jedná o proces dvojstranný, rodina zajišťuje jeho rámec a poskytuje dítěti potřebné podněty, dítě však není pouhým pasivním objektem tohoto působení, aktivně se podnětu zmocňuje, někdy dokonce provokuje jejich poskytování, zpracovává je a tím se na utváření své osobnosti samo podílí. Kromě kvality a míry poskytovaných podnětů je totiž důležité i to, jak je dítě chápe a jak se s nimi vyrovnává. V průběhu socializace se dítě učí podílet se na společných činnostech, čímž rozvíjí své schopnosti a potvrzuje si svoji kompetenci. Dítě přijímá vlivy kultury do které patří, přijímá hodnoty a morální normy, učí se, co je správné a špatné, vhodné či nevhodné.
Vliv rodiny je mimořádný i na utváření sebepojetí, sebehodnocení obrazu vlastního já u dítěte. V rodině se dítě poprvé pokouší uplatnit své rozvíjející se schopnosti, v rodině, z reakcí rodičů, z odměn a trestů za svoje chování se dozvídá nejen to, co je správné a špatné, ale i to jak je ve svých činnostech úspěšné. Tím se vlastně dozvídá, jaké je. Sebepojetí dítěte je tedy zásadně formováno sociálně zprostředkovanými reakcemi z jeho okolí. Obraz, který si dítě vytváří o svých schopnostech, předpokladech a možnostech je takřka beze zbytku vytvářen těmito reakcemi - jiný zdroj informací dítě vlastně nemá. Dítě proto tento obraz přijímá a jeho další aktivity, prožívání a aspirace jsou podstatně ovlivněny tímto primárním vlivem. Proto i dospělý či dospívající jedinec, který už je více schopen posoudit sebe sama, je rámcově ovlivněn prvním obrazem, kterého se mu dostalo v dětství. Nejde o to, aby se dítě v rodině setkávalo pouze s kladnými a pozitivními reakcemi – pokud s ním rodiče v něčem nesouhlasí, je to pro dítě stejně důležitá informace, jako pochvala. Rodiče by však nikdy neměli zavrhovat dítě jako takové, odmítání by se mělo vztahovat pouze na nepřijatelné chování.
Rodina a její vztah k dítěti ovlivňuje podstatným způsobem základní vztah důvěry, který dítě vytváří k okolnímu světu. Ujištění o tom, že svět je dobrý a je možno mu důvěřovat, získává dítě z pocitu bezpečí a lásky, který mu poskytují milující rodiče.
V rodině se také klade základ struktury osobnosti – vytvářejí se rysy osobnosti. Celkově jsou ovlivněny sebehodnocením a sebepojetím, závislými na obrazu, který sociální prostředí dítěti sděluje. V jednotlivých situacích jsou různé způsoby chování dítěte jeho rodinou přijímány či odmítány. Tím se některé způsoby chování a reakce posilují, jiné vyhasínají. Ve skutečnosti samozřejmě tato absolutní závislost existuje jen zřídka, protože ani reakce okolí nejsou absolutně jednoznačné a záleží na aktivitě, prožívání i genetické výbavě samotného dítěte. Opakování určitého způsobu chování však vytváří získanou dispozici chovat se daným způsobem a tak se původně možná náhodné způsoby řešení nějaké situace stávají trvalými rysy chování a tím vytvářejí rysy osobnosti jedince. Rodina se tak podstatným způsobem podílí na vytváření základu osobnosti dítěte. Způsoby chování, přijímání či odmítání dítěte či dokonce jeho týrání a zneužívání proto nepůsobí pouze aktuálně, ale mají dlouhodobé důsledky pro celkový vývoj dítěte.
Podle psychologů může chování, které nazýváme sexuálním obtěžováním vyplívat z mnoha příčin – jak z komplexů, tak z pocitu nadřazenosti nebo pouhého pocitu jistoty, že sexuální chování tohoto typu nemůže být dokázáno. Sexuálního obtěžování se můžeme dočkat jak od zakomplexovaných, tak od osob příliš sebevědomých – kde sebevědomí pramení z domněnek, že postižená osoba se nebude – vzhledem k svému podřízenému postavení bránit. Sexuální obtěžování – není jen doménou mužů – těmi, kdo využívají své pracovní pozice k nadřazenému sexuálnímu chování , mohou být i ženy. Sexuální obtěžování je typem pracovní šikany, kde ti, kterým dominantní pracovní pozice dává pocit, že si mohou dovolit chovat se ke svým podřízeným bez omezení, která by cítil v běžné, z hlediska vztahu rovnoprávné situaci. Oběť sexuálního obtěžování není v jednoduché pozici – může se zdát, že sexuální harašení je u nás stále spíše námětem vtipů než reakce reflektovaným společenským jevem. Proto určité procento žen může pociťovat obavy ze zveřejnění svého případu.
Statistika
V roce 1998 bylo v naší republice na dětech spácháno 3710 trestných činů (19 vražd, 1 vražda novorozence matkou, 460 případů úmyslného ublížení na zdraví, 134 případů týrání, 450 případů pohlavního zneužívání v závislosti, 910 případů pohlavního zneužívání jinou formou, 600 případů vydírání, šikany, nátlaku.7)
Lze předpokládat, že číselné údaje o týrání, sexuálním zneužívání
a zejména o šikaně jsou špičkou ledovce.
Častěji se terčem sexuálního obtěžování stávají ženy než muži
v poměru 7:2. Cílem tohoto obtěžování jsou častěji mladší lidé věku 19 – 35 let a dále lidé rozvedení 20%. S růstem velikosti sídla případů přibývá. Více než 40% naší populace souhlasilo s názorem, že sexuální obtěžování je
v současnosti závažný společenský problém. Mnohem více sexuální obtěžování vidí jako současný problém ženy 49% než muži 33%. 89% žen
a 76% mužů se kloní k názoru, že sexuální obtěžování by bylo potřeba soudně postihovat a trestat léčbou, pokutou či dokonce vězením.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát